SMOLÍK Josef, ZEMANOVÁ Michaela
(Mendelova univerzita v Brně
)
Produkce cukru v Íránu
Sugar Production in Iran
Sugar production in the territory of present-day Iran has a long tradition dating back approximately to the 6th century, when sugarcane was probably introduced from India. Historically, sugar production
was concentrated mainly in the southwestern regions of Persia, particularly in the province of Khuzestan, whose importance has persisted to the present day thanks to favorable climatic conditions,
albeit at the cost of a high dependence on irrigation. Over the centuries, the development of the sugar sector has been strongly influenced by political changes, the quality of irrigation systems,
and the state’s ability to regulate production and trade. A major impulse for modernization occurred in the 20th century, especially during the reign of the Pahlavi dynasty, when foreign actors,
including Czechoslovak enterprises, participated in the industrialization of the Iranian sugar industry. After the Islamic Revolution of 1979 and during the Iran–Iraq War, the pace of development
slowed significantly, accompanied by further nationalization and regulation of the sector. At present, Iran ranks among medium-sized sugar producers at the regional level, with annual production
long fluctuating between approximately 1.3 and 1.7 million tonnes of sugar. This level of production is significant in the context of the Middle East; however, it is insufficient to fully cover
domestic demand, and Iran therefore remains a net importer of sugar. The production of sugar beet and sugarcane continues to be burdened by technological inefficiencies, high production costs,
and environmental constraints, particularly water scarcity. Consequently, the sugar sector faces a combination of economic, political, and ecological challenges that continue to limit its long-term competitiveness.
Výroba cukru na území dnešního Íránu má dlouhou tradici sahající přibližně do 6. století, kdy byla cukrová třtina pravděpodobně dovezena z Indie. Historicky byla výroba cukru soustředěna především v jihozápadních
oblastech Persie, zejména v provincii Chúzistán, jejíž význam přetrvává až do současnosti díky příznivým klimatickým podmínkám, avšak za cenu vysoké závislosti na zavlažování. Rozvoj cukrovarnického sektoru byl
v průběhu staletí výrazně ovlivňován politickými změnami, kvalitou zavlažovacích systémů a schopností státu regulovat výrobu a obchod. Zásadní impuls k modernizaci přišel ve 20. století, zejména za vlády dynastie
Pahlaví, kdy se na industrializaci íránského cukrovarnictví podíleli zahraniční aktéři, včetně československých podniků. Po islámské revoluci v roce 1979 a během íránsko-irácké války se tempo rozvoje výrazně
zpomalilo, což bylo doprovázeno další nacionalizací a regulací sektoru. V současnosti se Írán řadí mezi středně velké producenty cukru na regionální úrovni, přičemž roční produkce se dlouhodobě pohybuje
přibližně mezi 1,3 a 1,7 mil. t cukru. Tento objem výroby je v kontextu Blízkého východu významný, avšak nedostačuje k plnému pokrytí domácí poptávky, a Írán proto zůstává čistým dovozcem cukru. Produkce
cukrové řepy a cukrové třtiny je nadále zatížena technologickými neefektivitami, vysokými výrobními náklady a environmentálními omezeními, zejména nedostatkem vody. Cukrovarnický sektor tak čelí kombinaci
ekonomických, politických a ekologických výzev, které i nadále omezují jeho dlouhodobou konkurenceschopnost.
Klíčová slova: produkce cukru, Írán, cukrová řepa a cukrová třtina, zemědělská politika, závislost na dovozu.